Příspěvky jsou zakázány

20 VTEŘIN = 70 MINUT

Jsou události důležité a důležitější. Hranice mezi nimi je někdy velmi tenká. Mnohdy se navíc ukáže, co bylo tím skutečně důležitějším, až všechny plánované události proběhnou. Já sám takové dilema mezi důležitostí a vysokou důležitostí řeším velmi často. V drtivé většině případů se rozhodnu správně a správně vše naplánuji. Jindy rozhodují drobnosti. Vteřiny. A rozhodují o minutách nebo dokonce desítkách minut. Měl jsem nedávno možnost si tento vzájemný vztah ověřit i v praxi.

Na úplném začátku byla umanutá touha udělat veškerou práci ještě ten den, a to včetně umytí hrnku od kávy. Protože to by samozřejmě nemohlo počkat, až následující ráno přijdu do kanceláře a považoval jsem za nutné ho umýt ještě večer. Naplánované to bylo dobře. Odchod z kanceláře v 19:30, odjezd tramvaje směr metro v 19:33, příjezd metra do cílové stanice v 19:58, odtud přesun na meziměstský autobus směr domov, který má odjezd ve 20:00. Vzhledem k pravidelně dlouhé frontě a zkušenostem reálný odjezd většinou ve 20:02. Vše tedy bezvadně načasované a mnohokrát vyzkoušené a zažité.

Jenže byl tam ten hrnek od kávy. A vrozená touha po perfekcionismu (i když jsem si velmi dobře vědom, že perfekcionismus je jedním z největších nedostatků v rámci efektivního time managementu, stejně mám často tendence se mu oddat). Vrátil jsem se do kanceláře s umytým hrnkem, odešel na tramvaj (v 19:32!), doběhl na zastávku a měl možnost spatřit škodolibý úsměv ve tváři řidiče, který mi zavřel nástupní dveře u své kabiny přímo před obličejem (před tím celou dobu koukal, jak k němu zepředu běžím), cinknul a odjel. Ale protože nerad vzdávám bez boje, vyrazil jsem k metru pěšky. Je to jen pár set metrů, chce se mi napsat „jedna stanice tramvají“. V metru původně zamýšlený spoj sice ujel, ale za tři minuty jel další. Slušný čas na to, že byl večer. Vzhledem k tomu, že už mám vypozorovaná místa, kde jsou schody v přestupních stanicích, šel jsem na jisto právě do toho vagonu a k těm dveřím, abych měl v přestupní stanici co nejkratší cestu. Metro přijelo na čas, do přestupní stanice přijelo také na čas, já jsem se oproti svým zvykům po eskalátorech i v chodbách rozeběhl, abych zvýšil šance na stihnutí navazujícího spoje. Najednou, asi v poslední třetině eskalátoru, jsem ale viděl proti sobě valící se dav lidí. Jistě, stále ještě byla naděje (s poměrně vysokou pravděpodobností 1:1), že jsou to cestující z vlaku, jedoucího opačným směrem. Nebyli. Doběhl jsem na nástupiště směr moje cílová stanice a na světelné tabuli měl možnost vidět svítící údaj „00:00:20“. Tedy 20 vteřin. 20 vteřin, o které jsem zmeškal vlak metra. (Proč jde vlastně Dopravní podnik proti veškeré logice a v metru cestujícím ukazuje časový údaj o tom, před jakým časem vlak odjel, namísto toho, aby se ukazovalo, za jak dlouho přijede další???) V mém případě další metro přijelo za 6 minut.

Pomalu ale nerad jsem se smířil s tím, že autobus ve 20:00, což je přímý spoj s minimem zastávek a zastavuje pouze pár minut chůze od mého domu, mi definitivně ujel. Vzhledem k tomu, že do cílové stanice měl dorazit ve 20:46, tak doma jsem mohl být už ve 21:00.

Na autobusovou zastávku jsem doběhl ve 20:05, autobus nestihl a byl tak odkázaný celou hodinu čekat na další spoj, který mě odveze domů. Po 19 hodině totiž spoje jezdí jen jednou do hodiny.

Ve 21:00, kdy už jsem byl zcela promrzlý a rozmrzelý jsem nastoupil do autobusu. Tentokrát to ale nebyl přímý spoj. Objížděl snad všechny vesnice ležící podél dálnice. A nezajížděl až k mému domu, ale čekala mě o něco delší procházka, než v předcházejícím případě. Plánovaný příchod domů 22:10. Původně (celý den) pečlivě plánovaný příchod domů byl však ve 21:00.

Rozdíl? 70 minut! Důvod? 20 vteřin v metru, o které mi ujelo původně plánované metro, na nějž jsem měl na nástupišti přibližně 3 minuty čekat.

Výsledek?  Dvacetivteřinové zpoždění pro mě ten večer znamenalo o 70 minut pozdější příjezd domů. Proč? Kvůli hrnku na kávu a potřebě ho umýt.

Zavrhněte perfekcionismus – přicházíte o čas!

Jan Brodský

Comments are closed.